Mám starost. Nevím, proč mě odstrkuješ.

Viděl jsem, jak ji od sebe odstrkáváš.

Já ti podám ruku a ty ji odmítneš přijmout.

Čím víc je od sebe odtahuješ, tím víc se k tobě vrací.

Ode dne kdy máma umřela si nic neudělala, ale tlačila si mě pryč ze svého života.

Tvůj táta se ti chce přiblížit, a ty ho od sebe odstrkuješ.

Na minulém sezení jsi mi řekla, že máš rakovinu a jakmile jsi to udělala, začala jsi mě odstrkovat.

A ty ho odháníš, protože si myslíš, že je to správná věc, jako by správné a špatné věci byly stanoveny.

Vím, že ti bylo ublíženo, ale nezavrhuj mě.

Víš chlapče, někdy je dobré se ostatním lidem otevřít namísto je obcházet a tvářit se, že ti to je jedno.

Není fér mě soudit a odhánět kvůli tomu, co jsem si pomyslel.

Fajn. Stejně mě vždy jen odpálkuješ a předstíráš, že neexistuju, takže stejně o nic vážného nejde.

Začni pomalu. Místo toho, abys ji odehnal, jak to děláš vždycky, aby ses zaměřil na to, že ti zlomí srdce a zničí život, ji k sobě pusť, pusť ji blíž.

Vím, že mě od sebe odháníš, protože jsem nikdy neměla Damona ráda,

Kolikrát jsi myslela, že ho odstrčíš, než se zlomí?

Tolik se bojíš, že ztratíš ty, které miluješ, že je odháníš.